ŽIVOT PO DĚTECH EXISTUJE!

30.07.2018

Minulý víkend byl důkazem toho, že život po dětech existuje. Stalo se tak v okamžiku, když už jsem po téměř třech letech na mateřské (a tím pádem pobíháním mezi dítětem a domácností, popřípadě mezi domácností a dvěma dětmi - o práci a psaní blogu nemluvě) přestala doufat. Manžel přišel s návrhem, že pojede s dětmi k babičce. Sám! Beze mě! Na víkend! Prodloužený! Okamžitě jsem ho v jeho nápadu jako správná manželka podpořila, rychle jsem dětem sbalila oblečení, jídlo, plenky a doprovodila jsem moji odjíždějící trojku na nádraží. Manžel si dělal srandu, že jedu jen proto, abych se ujistila na vlastní oči, že opravdu odjedou. Což nebyla tak úplně pravda. Nebo možná napůl. Nebudeme se v tom dál pitvat, jo?

Každopádně bylo dobře, že jsem se svým scestovalým manželem a méně scestovalými dětmi na nádraží jela, protože jinak by pravděpodobně neodjeli. Při vstupu na nástupiště (kam jsme vstoupili pět minut před plánovaným odjezdem vlaku) se manžel rozhlédl a světácky prohlásil, že vlak, který stojí vzadu na nástupišti, není jejich, ačkoliv byl od téže společnosti, kterou měli jet, stál na téže koleji, ze které měli odjet a jel do podobné destinace (pravda, ne do úplně stejné), do které měli jet. Ten náš prý za chvíli přijede. Tři minuty před plánovaným odjezdem jsem začala být nervózní a řekla jsem manželovi, že se mi to opravdu nezdá a že sice chápu, že se tímto směrem kdysi hodně nacestoval do své domoviny, ale že časy se mění a že se raději půjdeme zeptat průvodčího. K vlaku jsme přišli přesně v čas odjezdu, ale naštěstí před ním stálo ještě několik lidí čekajících na odbavení. Odchytili jsme průvodčího, který nám sdělil, že tento vlak samozřejmě jede do naší cílové destinace. Tedy do cílové destinace mého manžela a mých dětí. Probodla jsem manžela pohledem, ale ten si toho pravděpodobně ani nevšiml, neboť spěšně nastoupil do vlaku a začal tam skládat kočárek. Já mezitím držela v náručí syna. V tu chvíli se dveře začaly zavírat. Začala jsem zběsile mávat jednou rukou, protože ve druhé jsem stále držela syna, který měl odjet. Vykoukl malý průvodčí s vypaseným pupíčkem, který očividně nebyl ještě tak velký, aby si o sobě průvodčí hodně nemyslel. To mimochodem potvrzoval jeho frajerský nagelovaný a z boku vyholený účes s patkou a lakované boty s ohnutou špičkou. Důležitost z něj přímo sálala. "Vy nejedete, ne?", zeptal se mě po otevření dveří svým pisklavým hlasem. "Já ne, ale syn ano.", odpověděla jsem mu a spěšně jsem předala syna mezi dveřmi manželovi. V tu chvíli se už dveře vlaku zavřely nadobro. A protože vlak měl temná okýnka, neviděla jsem zhola nic. Takže moje děti poprvé jedou na tři dny beze mě pryč a já jim sotva zamávala. O puse na rozloučenou nemohla být ani řeč. Z toho budu mít trauma ještě asi dvacet let. Chvíli jsem jako správná matka truchlila, ale pak jsem se naladila na jinou frekvenci a začala si uvědomovat, že mě čeká cca 50 hodin vkuse, které mohu využít jen a jen podle svého uvážení! To se mi nepovedlo minulé tři roky! Dámy a pánové, držte si klobouky, život po dětech právě začíná!

Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala, co budu dělat. Vymyslela jsem toho spoustu a samozřejmě do těch necelých tří dní se mi to rozhodně nevejde. Ale aspoň něco bych uskutečnit mohla. Začala jsem stylově jako správná žena na mateřské. Úklidem! Ihned po příchodu domů jsem se vrhla do úklidu a vyleštila a vydrhla jsem všechno v našem bytě. Pak jsem si sedla na gauč a koukala se na tu běloskvoucí čistotu. A takhle to vydrží celé dva dny! Žádné rozpatlané banány, počůraná podlaha, písek, mýdlová pěna, rozšlapaná okurka, drobky od pečiva, lahve od piva, cestička ze smradlavých ponožek a trenek a další libůstky. Dva dny to tu bude vonět a zářit čistotou. Paráda!

Po úklidu jsem odemkla bezpečností zámky našich oken a nechala větrat na plné pecky ve všech místnostech. Mohla jsem spát při otevřeném okně a nechala jsem se ovívat příjemným letním vánkem. Moje kvalita spánku stoupla o sto procent. A takhle jsem to nechala celou dobu, dokud děti nepřijely. Od té doby má čerstvý vzduch v bytě opět na delší dobu utrum. Se svými hyperaktivními dětmi si prostě nemůžu dovolit nechat okna dokořán. Přes léto mám permanentně otevřenou ventilačku, ale i ta je dost nebezpečná, vzhledem k nepochopitelným schopnostem mé dcery prolézt kdykoliv, kdekoliv a čímkoliv.

Dva dny jsem nemusela dávat pozor, aby všude byly zavřené nebo dokonce zamčené dveře. Nemusela jsem se stresovat, že si některé dítě otevře vchodové dveře, vyběhne na chodbu a spadne ze schodů. Nemusela jsem se stresovat, že někdo omylem nezavře dveře na záchod, děti tam vběhnou a spapají osvěžovač záchodu. Když jsem tedy náhodou nezavřela dveře na záchod, nic se nestalo. Na druhou stranu, když jsem za sebou chtěla zavřít dveře na záchod, nic mi v tom nebránilo. Dva dny na mě při vykonávání potřeby nekoukaly minimálně dva páry očí, přičemž jeden z nich by řekl: "Já chci taky čůrat" a následně by si přinesl nočník a položil by ho na práh mezi záchodem a chodbou přímo naproti mně. Druhý majitel páru očí by nic neřekl, protože to ještě neumí, jen by se na mě smál, přistoupil by k umyvadélku, pověsil se na něj a začal se na něm houpat jako orangutan.

Dva dny jsem se mohla koukat na filmy, na které se jindy dívat nemůžu, protože přes den nemám čas a po večerech je můj výběr zavrhnut manželem, protože "Na tyhle filmy se on rozhodně koukat nebude."

Dva dny jsem si mohla v klidu číst knížku a nemusela ji odkládat v tom nejnapínavějším okamžiku kvůli tomu, že se někdo pokakal, počůral, poblinkal, rozbrečel a tak dále.

Dva dny jsem mohla spát, do kdy se mi chtělo, a neměla jsem přísný ranní budíček.

Dva dny jsem mohla mít nohy nahoře a cpát se nezdravým jídlem. Tento moment dokumentuje úvodní fotka. Jo, měla jsem se fakt dobře ty dva dny. Jen všeho moc škodí a je třeba najít ten správný work-life-family balance. Fotku si vytisknu a pověsím na dobře viditelné místo. Když mi bude nejhůř, podívám se na ni a připomenu si, že světlo na konci tunelu existuje. Byly to krásné dva dny. Ale opětovné shledání na nádraží, kdy se se mnou děti vesele vítaly, smály se, tulily se ke mně a pusinkovaly mě, byly ještě krásnější.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum