ŽIVOT BEZ TELEVIZE

23.06.2018

Říká se, že když se děti koukají na televizi, je to zlo. Negativně to ovlivňuje jejich osobnost, studijní výsledky, vztah k práci, přátelům, rodině a životu jako takovému. A stejně dneska není o co stát. Vždyť ty příšerné japonské postavičky, co dneska dávají v televizi lze už jen stěží označit za pohádky.

Podle mě je ale větší zlo, když se děti na televizi koukat nechtějí. Třeba nyní opět tvrdneme již dva týdny doma s rozličnými nemocemi. Viróza, zánět ucha, bronchitida... A kdo ví, co nás čeká třetí týden. V tomto těžkém období by dost bodlo, kdyby se děti aspoň nějakou část dne koukaly na televizi a jejich chudák vyčerpaná matka si mohla na chvíli odpočinout. Dobře, tak ne odpočinout, ale třeba jít někam na pole orat brambory. Sama. Bez dětí. To by byl relax.

Tento scénář u nás bohužel momentálně není reálný. Dvou a půl letá dcera, ani čtrnáctiměsíční syn nejeví o televizi absolutně žádný zájem. U syna bych to ještě pochopila. Přeci jen je ještě relativně malý. I když mám pocit, že dcera v jeho věku již televizi vzala alespoň okrajově na milost.  Ale že se na televizi nekouká ani dvouapůlletá dcera? To fakt nechápu. Nejsilnější televizní období bylo okolo roka a tři čtvrtě a od té doby její zájem o televize neustále klesá. Co to znamená v praxi? Žádný oddych pro matku. Ani chvíle bez věčného brblání, křičení, odmlouvání nebo mlácení mladších či slabších sourozenců. Zkrátka a dobře, ani chvíle klidu a ticha.

V případě, že dcera není nemocná a chodí tedy pravidelně do školky, máme již propracovaný krásný itinerář, který vyhovuje všem zúčastněným. V osm manžel odvádí dceru do školky. Za vydatného "pápá" chytá syn hysterák (taky vydatný), protože mu odchází polovina rodiny. Soudě podle jeho řevu a vzpírání v mém náručí, zrovna ta oblíbenější polovina rodiny. Následně doma se synem dvě hodinky válčíme a já se ho snažím všelijak zaujmout. Důležité je slovíčko "snažím", jelikož jsem stále nepřišla na to, co by syna zaujalo víc než dvě minuty. Což vysvětluje, mimo jiné, i jeho nezájem o televizi. Každopádně za ty dvě hodiny (od osmi do desíti) stihneme projít asi tak šedesát aktivit a já u takového programu div že nezešedivím. Následně mi tyto galeje ale syn v dobrém vrací, a to svým dvouapůlhodinovým spánkem od deseti do půl jedné. Během těchto dvou a půl hodin stihnu trochu uklidit, zacvičit si, vyřešit administrativu či pracovní záležitosti a dokonce si i trochu odpočinout. Ano, i ta poslední činnost je na rodičovské "dovolené" možná. Samozřejmě pouze v omezeném množství. V půl jedné se pak syn probouzí a my následně vycházíme směrem do školky za dcerou (samozřejmě až po krátké adaptaci ze světa snů do světa prudérních matek, které je třeba si pořádně vytrénovat všemožnými - většinou nemožnými - požadavky).

Tak a teď si představte, jak to vypadá, když dcera nejde do školky. V osm hodin odchází manžel za vydatného "pápá" a následného vydatného řevu obou dětí do práce. Zjevně opět odchází jejich oblíbenější rodič. Od osmi do deseti jednak řeším výše popsaný program se synem a do toho musím zabavit i dceru, která naštěstí u různých aktivit vydrží delší dobu. Klidně by si dokázala číst i hodinu vkuse, jenže to je nereálné, když musím každé dvě minuty odbíhat a vymýšlet po stopadesáté osmé synovi další aktivitu. Když jsem se snažila intervaly zvětšit a syna zabavovat po třech minutách, nebyl spokojený ani on, ani dcera, ani já. Takže jsem se opět vrátila k intervalům dvouminutovým a byl spokojený alespoň syn. V deset hodin syna jako vždy uspávám, ale teď vyvstává nový problém. Co s dcerou? Televize se zdá být optimálním řešením. Dcera si to ovšem nemyslí, což mi dává najevo zhruba po patnácti minutách, kdy se pro ni snažím najít vhodnou pohádku (Krteček, Pat a Mat, Pejsek a Kočička, Krtek a Panda, Mumínci, Bolek a Lolek a další byli zavrhnuti). Následně celou situaci uzavírá výkřikem: "Nechci pohádku!" a odbíhá do dětského pokojíčku vzbudit svého brášku, který konečně začal působit jako andílek a ne jako vedoucí pekla. Naštěstí jí v tom na poslední chvíli stíhám zabránit. Situaci řeším tak, že si s dcerou celé dvě a půl hodiny čtu nebo s ní dělám další vzdělávací aktivity. Nutno říct, že je příjemné měnit činnosti v půlhodinových až hodinových intervalech. Nicméně problém mého odpočinku nebo alespoň dodělávání restů nebyl za celé dva týdny vyřešen, takže nechtějte vědět, jak to u nás po dvou týdnech nemocí vypadá. A hlavně, jak vypadám já.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum