ZÁCHODOVÉ HISTORKY

17.07.2019

UPOZORNĚNÍ: VZHLEDEM K VYSOKÉ KONCENTRACI FEKÁLNÍHO HUMORU NA NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDCÍCH JE ČTENÍ TOHOTO ČLÁNKU NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!

PLNÉ BŘÍŠKO

Okolo tří let se dcera velmi slušně rozmluvila. Nejen, že zvládala základní konverzaci a dalo se s ní (konečně!) rozumně domluvit, ale brzy dokonce vyšperkovala svou slovní zásobu na takovou úroveň, že s námi mohla filozoficky debatovat a udílet nám cenné rady.

Jako například tehdy po štědrovečerní večeři, když manžel plný dojmů a jídla prohlásil: "Uf, to jsem se najedl. Teď mám úplně plné bříško." Dcera se na něj v ten okamžik zkoumavě podívala a zcela vážným hlasem prohlásila: "Tak to se, táto, musíš jít vykakat."

NOČNÍK VS. ZÁCHOD

Protože mě přestalo bavit neustálé vylévání (a to v tom lepším případě) nočníku do záchodu a jeho následné mytí, začala jsem dceři okolo jejích třetích narozenin vysvětlovat, že záchod je na konání potřeby mnohem lepší než nočník. Ze začátku dcera tuto myšlenku přijala za svou a chvíli preferovala záchod, který byl pro ni novinkou. Mohla zde zkoumat obkladačky a obrázky na nich. Mohla zvědavým pohledem rejdit po malém odpadkovém koši či záchodové štětce (ne vždy bohužel zůstalo jen u rejdění pohledem). Mohla fascinujícím pohledem sledovat umyvadlo a pouštět si v něm vodu. Mohla nadšeně křičet: "Hele, mami, já jsem na záchodě!"

Ovšem toto nadšení po pár návštěvách toalety opadlo a dcera začala opět (bohužel) upřednostňovat nočník a mně postupně docházely všechny nápady, jak jí nočník odnaučit. Nakonec jsem slevila na kompromis, že čůrat může do nočníku, ale kakat se bude do záchodu. (Kdo má ten ušpiněný nočník pořád umývat!) Dcera souhlasila a pár dní to tak opravdu vykonávala.

Jednoho večera přiběhla za mnou do kuchyně, kde jsem zrovna vařila večeři, v ruce nočník, na který se s výkřikem "Kakat!" posadila.

"Kakat?! No tak to jdi na záchod!!", řekla jsem jí rychle.

"Na záchod nejdu, tam to moc cáká, když padají hovínka.", odpověděla tříletá dcera a potřebu vykonala do nočníku, který chudák matka musela vynést a umýt.

BOJ O NOČNÍK

Když se blížily synovy druhé narozeniny, začali jsme ho pomalu učit chodit na nočník. Manžel to pojal velmi zodpovědně a rozhodl se, že jeho syn přeci nebude chodit na nočník, ale že mu pořídí jako správnému chlapovi pisoár! Z Číny! A jak se manžel rozhodl, tak se i stalo. Po měsíci k nám doputoval pisoár z Číny.

Syna jsme mezitím tu a tam zkoušeli dávat na nočník (pravda, ne moc úspěšně). Když pisoár přišel, manžel ho před synem slavnostně rozbalil a snažil se mu ukázat, k čemu pisoár vlastně slouží. Nutno dodat, že se jednalo o pisoár ve tvaru žabičky, který měl uprostřed mísy vrtulku. Pokud by nějaký šikula dobře zamířil, vrtulka by se roztočila.

Dceru evidentně zaujal pisoár mnohem více než syna. Dokonce se do něj snažila čůrat "na kluka", což jsem jí zanedlouho vysvětlila, že není úplně nejšťastnější řešení: "Víš, holčičky chodí na nočník a kluci na pisoár.", vysvětlila jsem dceři.

O pár hodin později jsem v chodbě (kde má nočník a nyní i pisoár své čestné místo) zaslechla velký sourozenecký boj. Přiběhla jsem do chodby z kuchyně a vidím své děti propletené mezi sebou navzájem, přičemž dcera křičí: "Moje! Moje! Moje! Nočník je můj! Ty máš svůj pičuár!!!" 


Tolik z našeho záchoda/nočníku/pisoáru.

Krásný den Vám přeje

Vaše SuperMum