SÉRIOVÝ VRAH

05.03.2018

Můj manžel jezdí často na zahraniční cesty. Tento týden odjížděl ve čtvrtek a svůj příjezd si naplánoval na sobotní odpoledne. Ve čtvrtek i v pátek byly děti poměrně hodné a vše jsme doma dobře zvládali. V pátek večer jsem úspěšně uspala děti, vykoupala jsem se a ulehla do postele. Bez manžela, zato s knížkou. Konečně byla vyslyšena moje rezervace v knihovně a získala jsem Žízeň od Nesba, na kterou jsem čekala několik měsíců. Žízeň je jeden z největších trháků roku 2017 a to znamená, že čekací lhůta na tuto detektivku je pekelně dlouhá. Příběh pojednává o sériovém vrahovi, který za pomoci železného chrupu vraždí ženy, se kterými se spojí přes moderní sociální síť, resp. seznamku, Tinder. Nesba jsem nikdy předtím nečetla, ale nyní mě zaujalo právě téma Tinderu. Spousta mých kamarádek se přes něj seznamuje a tak jsem si řekla, že si knížku přečtu, mimo jiné i pro dobro svých kamarádek, abych jim případně byla schopná poradit, jak se vyhnout rande s vampyristou (vampyrista je, zjednodušeně řečeno, člověk, který se chová jako upír). Co bych pro ně neudělala, že?

V okamžiku, kdy jsem do detektivky začtená na plné pecky (vrah vraždí svou první oběť), mi zvoní telefon. Volá manžel. Že prý právě skončil v práci a jde na hotel. Pak se z ničeho nic vymluvil, že musí končit a že zavolá, až bude na hotelu. Dobře, říkám si a znovu se ponořuji do napínavého příběhu. V okamžiku, kdy se vrah dobývá do bytu své druhé oběti, slyším pronikavý zvuk klíčů v zámku vstupních dveří. "Ti sousedi ale dneska dělají hluk.", pomyslím si a dál čtu žíznivě Žízeň. O vteřinu později slyším zvuk podobný zvuku otevírání našich vstupních dveří. Moment, to není zvuk podobný zvuku otevírání našich dveří. To JE zvuk našich dveří! Tají se mi dech a odkládám rozečtenou knížku. Srdce mi buší a já pohledem rekapituluji, jak co nejlépe uchránit před sériovým vrahem své děti a sebe. Koukám na zámek dveří od ložnice, ale bohužel klíč se v nich nenachází. Dveře tedy nemohu zamknout, abych vraha aspoň na chvíli zdržela. Klíče jsme totiž kdysi dávno z bezpečnostních důvodů schovali kvůli zvídavé dvouleté dceři. Srdce mi stále buší a já si říkám, že dcery zvídavost nás může přijít pěkně draho. Slyším, jak vrah stojí v chodbě. V okamžiku, kdy se dunivé kroky vydávají směrem k ložnici, sahám po telefonu a začínám vyťukávat číslo 158. V hlavě mi ještě běží myšlenka, že vraha přemluvím, aby mě ušetřil, protože já přece účet na Tinderu nemám. Určitě mu vysvětlím, že se jedná o omyl a vrah si spokojeně půjde vraždit o dům dál... Chvíli předtím, než stihnu číslo odpálit a zavolat tak policii, vstoupí do ložnice vrah, tedy můj manžel a povídá: "Tak jsem na hotelu." Šokovaně na něj koukám a nejsem schopná slova. Myslím, že právě prožívám infarkt. Tolik stresu a vyplaveného adrenalinu. A nakonec tolik úlevy, že nás nenavštívil důmyslný sériový vrah, který si pro lepší zahlazení stop dokázal dokonce obstarat i klíče od našeho bytu.

Později mi manžel vysvětlil, že kvůli špatnému počasí byla část jeho práce přesunuta na jiný termín a tak se mohl vrátit o den dřív. A napadlo ho, že mi předem nebude nic říkat, ale že mě mile překvapí a že si ještě ze mě udělá srandu... No, mile mě překvapila skutečnost, že moje srdce přeci jen ten nápor adrenalinu zvládlo. A já teď budu doufat, že až se příště do Nesba začtu, nebudu až tak autenticky vtažena do děje. A když už, tak ve formě vyšetřovatelky, a ne ve formě oběti. Přeci jen po setkání s vampyristou se železným chrupem opravdu netoužím.

Co nejméně infarktových situací vám přeje

Vaše SuperMum