ROZTOMILÉ CHROCHTÁNÍ

22.08.2018

Můj syn od narození chrochtá (rozuměj: je velmi zahleněný a vydává chrochtavé až sípavé zvuky). Napřed jsme si mysleli, že se jen po porodu trochu hůře adaptuje a že za chvíli chrochtat přestane. Moje kamarádky, které se na nás přišly podívat, to komentovaly různě: "Ježíš, on je tak malý a už je nemocný?", "Co mu je, že vydává takové zvuky?", "Nedusí se?", "Ježíš, on tak roztomile chrochtá!" I když tento stav přetrvával několik měsíců, ujistila mě dětská doktorka, že se o nic hrozného nejedná a že syn má pravděpodobně zvětšenou nosní mandli, ale to se prý za chvíli srovná. Koncem dubna oslavil můj syn první narozeniny a nic se nesrovnalo. Návštěvy k nám chodily a neustále vykřikovaly: "Ty jsi zase nemocný?", "Jejda, my máme rýmičku?" a další narážky na nejrůznější onemocnění. Během preventivní roční prohlídky jsem si u dětské doktorky vydyndala žádanku na nějaké podrobnější vyšetření. Byla jsem tedy odeslána na ORL, kam jsem se přes e-mail pohodlně objednala (konečně nějaká pokroková ordinace) a v den D jsem na vyšetření se synem dorazila. Přišla jsem o více než půl hodiny dříve, protože ráda všude chodím včas, obzvláště na místa, kam jdu poprvé. Při mé prostorové orientaci a znalosti města, kde již 8 let bydlím, dělám dobře. Většinou vždy dorazím tak akorát. Teď se ale ukázalo, že se ze mě stává profík, a tak jsem tedy přišla o výše zmíněnou půlhodinu dříve. Přivítala mě prázdná čekárna. Na dveřích do ordinace jsem si přečetla nápis: "V případě prázdné čekárny zvoňte!" Poslušně jsem tedy zazvonila, vytáhla jsem žádanku a kartičku pojišťovny a chvíli jsem čekala. Po chvíli mi otevřela dveře usměvavá hnědovlasá sestřička. Předala jsem jí potřebné dokumenty, které si odnesla do ordinace a zabouchla za sebou dveře. Po pár minutách nám opět přišla otevřít ta samá sestřička a mohli jsme vejít do ordinace. Posadila jsem se se synem na židli a sestřička si opisovala údaje z kartičky pojišťovny a vše se mnou kontrolovala. Krátkovlasá blonďatá doktorka od mého příchodu pořád s někým telefonovala, takže jsem ani neměla šanci ji pozdravit. Sestřička se mě začala vyptávat na anamnézu, kterou jsem se jí snažila co nejpodrobněji popsat. O něco později mě ale zarazila otázka: "A není třeba takový... jak bych to řekla... nedomrlý?" Vyjeveně jsem se na ni podívala a v duchu odpovídám: "No tak to teda ne. Obě moje děti jsou dostatečně domrlé." Nahlas jsem ale jen hlesla: "Ne, podle mě je úplně v pohodě." V duchu si ještě říkám: "Pche, nedomrlý... Tak to díky za nový lékařský terminus technicus. Zase jsem si rozšířila obzory." Následoval rozbor alergií. "Trpí Vás syn na alergie?" "O ničem nevím.", odpovídám. "Trpíte vy nebo manžel na alergie?" "Manžel ne, ale já teď trpím dost.", odpovídám chraplákem, který mě posledních pár jarních týdnů pekelně trápil. "No jo, to jsou ty jehličnany, co nám teď po několika letech opět rozkvetly." usmívá se na mě soustrastně sestřička. Poté mě odkázala na "támto zelené křeslo". Přesunula jsem se tam se synem a čekala jsem, že se nás konečně ujme blonďatá paní doktorka. Ta už dotelefonovala a tak se nám mohla začít konečně věnovat. V tu chvíli jsem ale uviděla, jak si sestřička nasazuje na hlavu lampičku a do rukou si bere náčiní. Vyděšeně jsem na ni pohlédla a sestřička povídá: "Nebojte, to ho nebude bolet."

Já jsem si teda spíš v duchu říkala, proč všechno dělá sestřička. Pak jsem se uklidnila tím, že sestřička asi nejdřív udělá nějaké rutinní testy a pak nás předá paní doktorce a v duchu jsem si říkala: "Jiný kraj, jiný mrav." Někde mají doktorky své sestřičky opravdu nadmíru vycvičené. Je vidět, že sestřičky jsou opravdu velmi podhodnocená profese. V tu chvíli konečně vstala blonďatá doktorka a šla mému vzpouzejícímu se synovi držet hlavu. V tu chvíli mi všechno došlo. Bloncka je sestřička! Bruneta je doktorka! Takže je to naopak! Sestřička má dobře vycvičenou doktorku, aby si dělala všechno sama, včetně otevírání dveří pacientům a sepisování údajů!

Pak už jsem tedy uklidněná nechala syna podrobit se vyšetření. Zastavili jsme se u uší. Doktorka (bruneta) povídá: "Pravé ucho je v pořádku, ale v tom levém nám začíná zánět! To se mi teda nelíbí. Opravdu ne." Tázavě jsem pozvedla jedno obočí a koukala jsem na doktorku: "Ne ne, nebojte se, to nic není, ale je možné, že v noci bude mít teploty. Přijďte za pár dní na kontrolu a pak se domluvíme na vyšetření nosních mandlí. Teď je vyšetřit nemůžu."

Následně nám paní doktorka předepsala recept, vesele se s námi rozloučila, zamávala synovi a šli jsme domů. Vypadá to tedy, že syn bude ještě nějakou dobu roztomile chrochtat, než najdeme přesnou (a snad dost banální) diagnózu. Musím ale říct, že paní doktorka byla velmi milá a příjemná a že se na další setkání s ní i těším.

Co nejméně chození po doktorech Vám přeje

Vaše SuperMum

Zdroj obrázku: dětská knížečka Tři prasátka, nakladatelství AXIÓMA Praha, Ilustrace Renata Frančíková.