PSYCHO CESTA

27.03.2018

Hurá! Jedeme na zimní dovolenou! Konečně si zajezdím na lyžích i na prkně! To bude zábava, odpočinek, pohoda! Řekla matka dvouletého a téměř ročního dítěte ráno před odjezdem na dovolenou. A to aniž by měla po dobu dovolené pro své děti hlídání.

O několik hodin později...

Je deset hodin večer. Stále jsme na cestě do koncové destinace - Turracher Höhe v Rakousku. Balení se nějak protáhlo a vyjeli jsme tedy až někdy před druhou hodinou. Přeci jen sbalit sebe, dvě malé děti a ještě lyže, snowboard a příslušenství není žádná sranda. Ještě, že manželovi musím sbalit jen ručník a lyžařské příslušenství.

Vraťme se ale zpátky do auta, kde v deset hodin večer prožíváme opravdu krušné chvilky. Sněží. Venku je vánice a my jedeme krokem. Navigace si z nás dělá srandu, protože ačkoliv jsme do tohoto místa jeli už několikrát, tentokrát nás táhne delší, zato horší cestou. To ale zjišťujeme až ve chvíli, kdy už není návratu. Vyjíždíme tak na šíleně velký kopec, který je kluzký, zavátý a silničáři nepolíbený. Sníh nám hustě padá do čelního skla a my nic nevidíme. Když konečně vyjíždíme na vrchol kopce, vidíme před sebou velký nápis Katschberg a právě v tuto chvíli si uvědomujeme, že touto cestou jsme opravdu nikdy nejeli. Takového obřího nápisu bychom si přeci všimli, ne? V hlavách nám (mně a manželovi) probíhá myšlenka, jestli jsme zadali cílovou destinaci do navigace správně. Zastavujeme a kontrolujeme nastavení. To je naštěstí v pořádku. Uff. Jsem ráda, že o nás nebude na internetu kolovat článek typu: "Jeli do obchodu ve vedlejším městě. Pomocí navigace dojeli až do Švýcarska."

Trochu uklidnění pokračujeme v cestě. To, co jsme zažili doteď, bylo ale ve srovnání s tím, co nás teprve čeká, procházka růžovou zahradou. Protože se nacházíme na vrcholu kopce a stále nejsme v cíli, vyplývá z logiky věci, že se musíme vydat z kopce opět domů. Sněhové a povětrností podmínky na druhé straně kopce jsou stejné, ne-li horší. Manžel jede krokem. Zkouší brzdit, ale kopec je tak příkrý a tak kluzký, že auto prostě nebrzdí. Tají se mi dech a modlím se, ať jsme z kopce co nejdříve někde na rovince. Do toho začínají protestovat děti. Snažím se je uklidnit. Neúspěšně. Naše auto stále samovolně klouže z kopce dolů. Manžel má řízení v rámci možností pod kontrolou, ale kdyby se před námi objevila nějaká nečekaná zátarasa v podobě stojícího vozidla, jsme nahraní. Míjíme ceduli informující o prudkém sklonu kopce s dodatkem, že tento stav potrvá ještě dva kilometry. Dál kloužeme dolů. Děti stále řvou a jejich decibely jsou čím dál tím víc zřetelnější. S manželem si říkáme, že to už vydržíme, protože v cíli bychom měli být během 30 minut. V tom okamžiku ale dcera přestává své decibely vydávat a ublinkne si. Než stačím zareagovat, dcera blije, blije a blije jako průtokáč. Autem se nám line příšerný smrad. Dcera opět začíná řvát a snaží se vymanit z pásů autosedačky, protože jí zvratky začínají studit. Když už se konečně nacházíme na úpatí kopce a manžel začíná mít opět auto plně pod kontrolou, přelézám za jízdy dozadu na prostřední sedadlo mezi děti. Odepínám dceru a vysvlékám ji. Její zvratky jsou opravdu všude. Snažím se dceru opět do autosedačky zapnout, ale brání se. Nechce sedět v mokré a důkladně poblité sedačce. Nahýbám se tedy do kufru auta a vytahuji deky, které se naštěstí nacházejí navrchu. Jednu deku pokládám na sedačku a do druhé dceru balím, aby neprochladla.

Manžel pokračuje v jízdě. Vyhodnotili jsme situaci tak, že už zastavovat nebudeme, když jsme pouhých pár minut před cílem. Stejně bychom si zastavením moc nepomohli, dcera by mohla při otevřených dveřích nastydnout a navíc bychom se už pak nemuseli rozjet. Dcera sedí vzorně v sedačce a uvědomuje si vážnost situace. Zvědavě kouká po okolí a na slovo poslouchá. To se nestává moc často. V tu chvíli naopak začíná řvát syn. Hledám všechny jeho dudlíky, které jsem mu za dobu jízdy postupně podávala, a které teď nemůžu najít. Po deseti minutých marného snažení mi dochází, že dudlík opravdu nenajdu. Syn řve víc a víc a začíná mít hysterický záchvat. V tu chvíli se uchyluji k poslednímu možnému řešení: nahýbám se k synovi, vyhrnuji svetr a triko a začínám ho v této šílené, nepřirozené a krkolomné poloze kojit. Syn prso přijímá s vděčností a zdá se být uklidněn. Když po pár minutách, kdy mi odumírá horní polovina těla, zvláště lopatka, kojení ukončuji, syn opět chytá hysterák. Ptám se manžela, kolik minut zbývá do cíle a odpověď: "Patnáct minut." mě moc netěší. Jak to v této poloze vydržím ještě patnáct minut?! Ale jako správná SuperMum zatínám zuby a držím svou pozici do konce.

Po zhruba dvaceti minutách, které se zdají jako věčnost, přijíždíme zdraví a vyčerpaní do cíle, kde na nás už čeká druhá (nebo spíše první) polovina naší výpravy. Manžel narychlo vynáší věci z auta, já ukládám ke spánku děti a následně sama vyčerpáním téměř omdlívám do postele.

Poučení: cestovat s dětmi lze a je škoda se o něj ošidit, ale rozhodně si nezapomeňte přibalit pevné nervy. Hlídací babička se taky jeví jako vhodné "příslušenství". Pokud si babičku nebo jakéhokoliv jiného hlídacího člověka "nesbalíte", počítejte s tím, že po takové dovolené si pravděpodobně budete muset vzít ještě jednu dovolenou. :-)

Příjemné cestování Vám přeje

Vaše SuperMum

P. S.: Již pro Vás připravuji článek o příjemném lyžařském středisku Turracher Höhe!  


SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

TURRACHER HÖHE