VRAŽEDNÉ RÁNO

06.11.2018
Neustlaná postel a nenačechraný polštář. Prostě vražedné ráno.
Neustlaná postel a nenačechraný polštář. Prostě vražedné ráno.

V minulém článku jsem popsala takové normální, více méně klidné, ráno v rodině se dvěma malými dětmi. Pro lepší pochopení nadcházejícího článku proto doporučuji, abyste si nejprve přečetli článek RÁNO. Uvidíte, že pak Vám všechno do sebe lépe zapadne. :-)

Běžně vstáváš v 7:07 jako první z rodiny, abys vše obstarala a aby každé ráno (nebo alespoň většina z nich) mělo hladký průběh. Celý proces máš dokonale zmáknutý a propracovaný na vteřinu přesně. Vražedné tempo posledních měsíců nebo spíše let si ale začíná vybírat svou daň. Začíná to dost nevinně. I dnes zvoní budík v 7:07. Ale ty nevstaneš jako každé ráno. Jsi tak unavená, že moc nechápeš, co se děje a tak budík zaklapneš, převalíš se na druhý bok a spíš dál. Probudí tě až vstávající děti. Na pomezí mezi sněním ve vyhřáté postýlce a drsnou realitou přemýšlíš, jak je možné, že se tentokrát děti probudily před tebou. A v tu chvíli se ti vybaví ten osudný okamžik, kdy jsi zaklapla budík. Říkáš si: "A dopr..." A následně skáčeš hbitě z postele.

V tu chvíli se na tebe vrhá armáda hladových trpaslíků. "A dopr...", říkáš si ještě jednou a mozek ti jede na plné obrátky. Jak to teď všechno zvládneš, když ty sama nemáš ani rozlepené oči a tvůj zajetý režim je silně narušen. Asi tak jako po přímém zásahu atomovkou. Chce se ti křičet: "Ááááááááá!!!" Ale co naplat, musíš zabrat. Tohle ráno bude velmi náročné ve srovnání s jinými tvými rány.

Nemáš čas si umýt obličej, ani se vyčůrat (a že se ti sakra chce!). Rychle běžíš do kuchyně, zběsile sypeš do talíře a do lahvičky směs na kaši. Zalíváš směs horkou vodou z termosky, otáčíš se, abys termosku odložila, a při zpětné pohybu do lahvičky drcneš a celý její obsah vyliješ. Jasně, jak jinak. Chvátat se nevyplácí. Ale jak nechvátat a vše stihnout?

Připravuješ druhou kaši do lahvičky a tentokrát si dáváš pozor. Naservíruješ dětem snídani pod nos a běžíš jim připravit hromádky oblečení. Když se vrátíš do kuchyně, zjišťuješ, že děti tu vesele vedou válku severu proti jihu, s tím rozdílem že místo nábojů používají kaši. Připravit lžičku do ruky, zabořit ji do kaše, vyjmout dostatečné množství, natáhnout ruku, pal!

Násilím odtáhneš trpaslíky do koupelny, kde je podrobíš očistné kůře. Následně je posíláš do ložnice s tím, že se mají obléct. Když vidíš, že to nezvládnou dostatečně rychle, přikračuješ k ráznému řešení: začneš je oblékat sama. Nedbáš na důrazné odmítání jakékoliv pomoci v podobě kopání a řevu. Přebaluješ mladšího pokakaného trpaslíka. Koutkem oka registruješ pohyby na druhé půlce manželské postele. Tvůj manžel se zřejmě začíná probouzet.

Děti jsou oblečené. Už jen boty a bunda. Jdeš s nimi do chodby, kde začneš většího trpaslíka obouvat. Zjistíš, že z nějakého záhadného důvodu má mokré ponožky. Takhle přece nemůže ven! Utíkáš do dětského pokoje pro nové ponožky. Když se vracíš do chodby, cítíš nelibý zápach. Jasně, malý trpaslík se opět pokakal. Oblékneš staršímu trpaslíkovi suché ponožky a nařídíš mu, aby se obul. Popadáš menšího trpaslíka a v rychlosti ho přebaluješ. Manžel vstává.

Vracíš se do chodby, posadíš malého trpaslíka do kočárku a oblékáš mu bundu. Při zapínání se ti zadrhne zip a následně se celý rozjede. Opravě zipu zasvětíš několik minut svého života, během kterých si manžel stihne dojít na záchod a vyčistit zuby.

Následně se vrháš na staršího trpaslíka a začneš ho obouvat. Když mu nasadíš poměrně problematické kotníkové boty a zavážeš tkaničky, zjistíš, že má na koleni díru jako Brno. Mávneš nad tím rukou, protože už není čas. Stejně tak není čas ustlat postel a načechrat polštáře.

Objeví se za tebou oblečený a dorůžova vyspalý manžel. Předáváš mu kočárek a obě děti. Jenže opět cítíš nelibý zápach, čichneš k malému trpaslíkovi a víš, že se opět minimálně pokakal. Už ale nemáš sílu to řešit a tak se obrátíš k manželovi se slovy: "Řekni ve školce, ať ho přebalí, protože se pokakal cestou." Manžel moc nechápe, proč ho nepřebalíš ty, on přece klidně chvíli počká. Nechceš se s ním dohadovat a tak zabouchneš dveře a modlíš se, aby na tebe tety ze školky nezavolaly sociálku, když jim tam posíláš pokakané děti v roztrhaném oblečení. O nevyčištěných zubech ani nemluvě. Tak, a teď se konečně poprvé od probuzení můžeš jít vyčůrat! Ta úleva...

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

RÁNO