PRACOVNÍ SCHŮZKA

17.12.2018

V souvislosti s mým nástupem do práce se mi začal kalendář plnit nejrůznějšími důležitými i méně důležitými schůzkami. Ony jsou samozřejmě důležité všechny, jen si každý týden musím vypíchnout maximálně jeden až dva dny (podle manžela ideálně žádný), kdy do práce opravdu musím a kdyby tedy náhodou bylo něco s dětmi, musí se o ně v daný den postarat manžel. Zbylé tři až čtyři dny v případě nutnosti (když onemocní jedno, druhé či typicky obě děti najednou) zůstávám s dětmi doma já a oběhávám lékárny, doktory a další nezbytné instituce.

Jednoho říjnového týdne vyšel můj důležitý den na pátek. Protože jsem schůzku (samozřejmě tu důležitou) měla již od osmé hodiny, byl manžel večer předtím důkladně zaúkolován a poučen, do čeho má děti obléct (do předem připravených hromádek), co jim má dát jídlu (mnou ráno uvařené kašičky připravené v oblíbených talířcích našich dětí) a co jim má dát k pití (mnou uvařený a připravený čaj). Dále měl za úkol odvést obě děti do školky. Kdyby náhodou děti onemocněly (protože děti mají pozoruhodnou schopnost onemocnět téměř z hodiny na hodinu), byli jsme domluvení, že manžel případně zůstane doma.

V pátek v šest hodin ráno mě probudil vstávající manžel. Beze slova odešel z ložnice a zavřel za sebou dveře. Protože ale bydlíme v bytě, kde jsou všechny místnosti blízko u sebe, slyšela jsem, že šel do koupelny, kde se poměrně dlouho sprchoval. Přišlo mi to divné vzhledem k tomu, že můj manžel rozhodně žádné ranní ptáče není, nikdy nebyl a patrně ani nikdy nebude. Ale v šest hodin ráno jsem nad tím dál nebloumala, otočila jsem se na druhý bok a snažila jsem se znovu usnout. To se mi ovšem nepodařilo a tak jsem vstala, oblékla se a vydala jsem se do kuchyně, abych sobě (a dětem) připravila snídani a následně se vydala do práce. Mezitím se manžel nepozorovaně vytratil z koupelny zpátky do ložnice. "Divné", myslela jsem si, ale nějak jsem neměla čas manželovo podivné chování rozebírat. Přeci ví, že za chvíli odjíždím, a kdyby se něco dělo, řekl by mi to. Už jsem se oblékla a chystala jsem se odemknout naše vchodové dveře, když tu vyšel z ložnice mrtvolně vypadající manžel a se slovy: "Děti odveď do školky ty.", se zavřel na záchodě. Šokovaně jsem pohlédla na hodiny. 7:20. Do práce to trvá 25 minut, takže jestli děti budu muset odvést do školky opravdu já, schůzku od osmi nemůžu žádným způsobem stihnout.

Rychle jsem tedy popadla telefon, zavolala jsem kolegovi, který již byl na cestě (na schůzku do mé kanceláře mu cesta autem trvala hodinu) a omluvila jsem se mu, že budu mít možná i hodinu zpoždění. Kolega měl naštěstí pochopení a slíbil, že na mě počká. I tak mi ale byla celá situace dost trapná. Kdyby onemocněly děti, měla jsem situaci pořešenou. Ale to, že onemocní manžel, který tu a tam sice dostane rýmičku, ale i při té je schopen alespoň základně fungovat? S tímto scénářem jsem opravdu nepočítala.

V danou chvíli obě děti ještě spaly, tak jsem vlítla do jejich pokojíčku jako uragán a tím nejšetrnějším možným způsobem (který byl v této zběsilé situaci adekvátní) jsem děti vzbudila. Místo kaše z mističek, kterou by jedly asi dvacet minut a rozpatlaly by ji všude po stole a po sobě navzájem, jsem jim do rukou vrazila lahvičky s mlékem, u kterých nehrozilo, že by se cokoliv znečistilo, rychle jsem je oblékla a utíkala jsem o sto šest do dcery školky. U toho jsem se dost zpotila. Před školkou se navíc nacházejí schody, do kterých jsem musela vynést kočárek se synem. (Protože proč by měla být školka, bezbariérová, když většina matek chodí do školky pro své starší ratolesti s kočárkem, v němž se nachází mladší sourozenec.)

Výnos kočárku do schodů mě dorazil totálně. Cítila jsem, jak mi pot stéká úplně všude. (Hlavně v místech, kde kdysi býval žlábek mezi prsy. Protože ale prsa po ukončení kojení vzala z neznámých důvodů nohy na ramena, zmizel i žlábek. Ale to je jiný příběh.) Každopádně jsem neměla čas si vodopádu potu všímat. Rychle jsem dceru v šatně převlékla, obula do bačkůrek a vyběhla jsem s ní,  se synem v náručí a s notebookem přes rameno do druhého patra. (Protože, ještě jednou, proč by školky měly být bezbariérové?!) Rychle jsem dcerku předala paní učitelce a opět jsem se synem v náručí utíkala zpátky do přízemí, syna dala do kočárku, kočárek snesla ze schodů a dále utíkala do synovy školky, resp. jesliček, která otevírala akorát v osm hodin. Tam jsem přiletěla rudá a celá mokrá. Předala jsem syna "tetám", vzala jsem si z kočárku pověšený notebook, kabelku a utíkala jsem směrem k nedaleko zaparkovanému autu.

Nastartovala jsem, objela jsem několik objížděk, a - světe div se - na schůzku jsem dorazila "jen" s půlhodinovým zpožděním, zato s rozteklým make-upem a pořádně promočeným tričkem.

Dámy a pánové, zacpěte si nosy, pracovní schůzka začíná!

POUČENÍ

Nikdy nemůžete být připraveni na všechny možné situace. Můžete se jen naučit tyto situace přijmout, jak nejlépe umíte a flexibilně je vyřešit.

Vždy s sebou noste v kabelce deodorant a pro jistotu si nechávejte i jeden v autě. Jinak nebudete v kolektivu moc oblíbení.

DOHRA

Druhého dne se udělalo manželovi lépe a už byl schopen se mnou více komunikovat. Dle příznaků své nemoci (bolest oka a zvracení) si stanovil diagnózu migréna. Bylo mi řečeno, že to byla nejhorší bolest jeho života a že si to ani neumím představit. A že už to NIKDY nechce znovu zažít.

Na to jsem mu odpověděla, že jsem migrénu měla (popáté v životě) před třemi dny a vzhledem k tomu, že odmítl přes mé prosby zrušit VELEDŮLEŽITÝ fotbalový zápas, musela jsem se i při migréně postarat o děti, uspat je a alespoň základním způsobem fungovat minimálně jako matka ročního a tříletého dítěte. Dále jsem neopomněla dodat, že porod je asi 100 x horší, než migréna. Po tomto proslovu manžel odešel uraženě z místnosti a opět se mnou (nechápu proč) přestal komunikovat.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum