POHODLÍ VS. BEZPEČÍ

30.01.2018

Prožila jsem si dva porody a každý byl zcela jiný jak svým průběhem, tak i prostředím. První porod proběhl v menší porodnici, která si zakládá na vstřícném přístupu k rodičkám a jejím přáním. Porodníci a porodní asistentky jsou empatičtí a snaží se být pro rodičku oporou po celou dobu porodu. Na druhou stranu, jak se později ukázalo (a hned dvakrát), lékařská péče v této menší nemocnici nebyla úplně nejlepší.

Druhý porod proběhl naopak ve velké pražské porodnici, kde se rodičky střídají jako na běžícím páse a žádná žena svíjející se v silných kontrakcích nikoho nevyvede z míry. O empatii si zde můžeme nechat jen zdát. Nicméně odměnou za psychicky náročný porod, kdy mi sestřička ani hodinu před porodem nevěřila, že rodím (docela paradox, vzhledem k tomu, že jsem si na jejím oddělení proležela celý den právě kvůli vyvolání porodu), bylo krásné šestinedělí a bezvadná poporodní rekonvalescence, a to díky včasnému lékařskému zásahu a následné lékařské péči.

Z psychologického hlediska probíhal první porod ukázkově. V 5:30 ráno mě doma probudila první kontrakce. Manžel vedle mě ze spánku spokojeně oddychoval a netušil, co ho v následujících hodinách čeká. No a já vlastně taky ne. V 7:15 jsme přijeli do porodnice. Po krátkém příjmu, kdy jsem sepisovala se sestřičkami různé papíry, mě odvedli na porodní sál, kde se mnou od počátku mohl být manžel. Porodní asistentka byla moc milá, ochotná, a byla skutečnou podporou. Zezačátku mi dala volnost. Mohla jsem chodit, hopsat na míči, sprchovat se, hrát s manželem karty, facebookovat. Pak začalo jít do tuhého a já už jsem na výše uvedené činnosti neměla náladu. Naštěstí toto období netrvalo dlouho a v 11:12 jsem porodila. Porod se tedy zdál ukázkový, ale následná rekonvalescence mi dala zabrat. Během šestinedělí mě trápily bolesti břicha, kterým jsem ale jako prvorodička nepřikládala žádný důraz a myslela jsem si, že se jedná o normální průběh. Nicméně na kontrole po šestinedělí se ukázalo, že mi v děloze zůstal poměrně velký kus placenty a já tak musela druhý den ráno podstoupit svou první operaci v celkové narkóze. Po dvou týdnech jsem byla objednaná na kontrolu k obvodní gynekoložce, která mi oznámila další nepříjemnou zprávu. I po kyretáži, kterou prováděli v porodnici, kde jsem rodila, mi nějaká část placenty v děloze zůstala. Hrozila mi tedy druhá kyretáž během dvou týdnů. Naštěstí moje zkušená gynekoložka rozhodla, že týden počkáme, jestli se ten kousek náhodou nevyplaví sám. A ten se díky bohu sám vyplavil. Tím skončily moje poporodní trable z prvního porodu.

Druhý porod byl zcela odlišný už jen tím, že první kontrakci jsem nedostala ukázkově doma jako v případě prvního porodu, ale už přímo v porodnici, cca 12 hodin po aplikaci tabletky na vyvolání porodu. Celý den jsem tedy strávila sama na oddělení rizikového těhotenství a chodila jsem každou chvíli na monitor, aby se zjistilo, jak to miminko zvládá. V jedenáct večer jsem měla docela silné bolesti, ale ještě se to dalo vydržet, takže jsem nikoho svým počínajícím porodem neotravovala. Pro úplnost musím dodat, že syn se narodil o 4 hodiny později, tj. ve 3:03. O půlnoci mi odtekla hlenová zátka a já se tedy natěšeně vydala hledat nějakou sestřičku, abych jí tuto novinku oznámila. Byla jsem tedy velmi zklamaná jejím suchým prohlášením, že hlenová zátka nic neznamená a že mám jít spát. Šla jsem si tedy na pět minut lehnout, ale bolesti se začaly stupňovat a tak jsem sestřičku vyhledala znovu. Řekla jsem jí, že bych chtěla vyšetřit a že chci doktora. Sestřička mě vyšetřila, řekla, že nejsem otevřená a že tudíž nerodím, ale že mě teda dá na monitor, kde mě nechala samotnou v šílených kontrakcích. Ještě, že jsem byla tak duchapřítomná a vzala jsem si s sebou mobil. Mohla jsem tak dát vědět manželovi, aby už přijel. Jinak by nejspíš dodnes nikdo nevěděl, že jsem porodila. Kontrakce se zhoršovaly a já je musela začít rozdýchávat. V tu chvíli tam přiběhla ta babizna sestřička s výkřikem: "Prosím vás, buďte zticha. Vždyť tu všechny vzbudíte!" Když jsem ji požádala o léky proti bolesti, odmítla mi je dát, protože přece nerodím. Byla jedna hodina. Dále jsem sestřičce oznámila, že manžel čeká za dveřmi oddělení a poprosila jsem ji, aby ho za mnou pustila. Sestřička na to odpověděla, že nerodím a že manžel může být u porodu, až když budu rodit. Takhle jsem se s ní mezi kontrakcemi dohadovala půl hodiny a nakonec tedy povolila a se slovy: "To je ale nehorázné!" a "Dělám vám velký ústupek!" manžela za mnou v půl druhé pustila. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a aspoň po psychické stránce se mi ulevilo. Po fyzické nikoliv, spíše naopak. Ve dvě hodiny (připomínám, že syn se narodil ve 3:03, tedy o hodinu později) přišla konečně doktorka, vyšetřila mě a se slovy: "No nic moc. Dva centimetry. Tak když máte takové bolesti, jděte na porodní sál."

Na porodním sále už vše probíhalo ukázkově. Čekala tam na mě bezvadná porodní asistentka, a když mě tam nemocniční zřízenec vezl na vozíčku, sálala z porodního sálu taková pozitivní energie, že jsem si skoro myslela, že jsem přišla do nebe. Porodní asistentka mě vyšetřila a nadšeně hlásila: "Čtyři centimetry!" O pět minut později: "8 centimetrů!" O deset minut později: "Tlačte!" A konec už všichni znáte. :-)

Co se týká druhé rekonvalescence, tak i tentokrát jsem musela podstoupit kyretáž, ale díky včasném rozpoznání problému a rychlému lékařském zásahu jsem ji nemusela podstupovat v celkové narkóze. Zákrok proběhl dva dny po porodu, takže všechny neduhy jsem měla vyřešené už v porodnici a dále následovalo jen ukázkové šestinedělí, kdy jsem každý den nabírala stále více energie a dostávala se do své předporodní fyzické kondice. Nemusela jsem se tedy trápit dvojnásobným šestinedělím, jako v případě prvního porodu.

Protože oba porody proběhly relativně nedávno, ještě jsem se od myšlenek na ně nedokázala zcela odpoutat a musím neustále přemýšlet, jaký porod byl vlastně lepší. Byl to ten první, kdy jsem měla veškerou psychickou podporu, jakou jsem si jen mohla přát, ale zároveň jsem měla špatné šestinedělí, následované mou první operací v celkové narkóze? Nebo to byl ten druhý porod, kdy mě devadesát minut před porozením miminka sestřička okřikovala, ať nehekám a jdu spát, ale po kterém jsem zároveň měla bezproblémovou rekonvalescenci? Logika věci říká, že druhý porod byl jednoznačně lepší, protože kdyby šlo do tuhého, byla bych v té nejlepší péči jak já, tak dítě, a to vše za cenu několikahodinového diskomfortu v podobě samoty a nulové psychické podpory. Vždyť těch pár hodin se dá nějak přežít, ne? Ale... První porod mi sice zanechal nějaké jizvy na těle, ale někdy mám pocit, jakoby mi druhý porod zanechal minimálně takový škrábanec na duši, který se ne a ne zahojit.

Kdybych někdy náhodou měla rodit potřetí, upřímně řečeno nevím, která porodnice by to vyhrála. Momentálně se lehce přikláním k velké pražské porodnici a to ze tří důvodů. 1) Bezpečí rodičky a miminka je opravdu na prvním místě. 2) Tuto porodnici máme mnohem blíže. 3) Doufám a modlím se, že by případný třetí porod mohl být ukázkově rychlý a bezproblémový a já bych se tak případně nemusela s nějakou ježibabou z oddělení rizikového těhotenství vůbec dohadovat o tom, jestli už rodím nebo ještě ne. :-) 

Vaše SuperMum