MENGELEHO DĚVČE

05.09.2018

SUPERMUM HODNOCENÍ 100 %

Recenze na tuto knihu by se dala shrnout do jednoho nevěřícného a nechápavého výkřiku: "Opravdu je toto možné?!" Autorkou je Viola Fischerová, rozená Sternová (původním křestním jménem Rózsa), Slovenka z Lučence, která přežila čtyři koncentrační tábory (Osvětim-Březinka, Ravensbrück, Buchenwald a Neustadt bei Coburg - továrnu Siemens. Autorka ve spolupráci se slovenskou novinářkou Veronikou Homolovou Tóthovou podává autentické svědectví "jedné obyčejné rodiny" z doby před válkou a z doby během války. V červnu 1944 byla Vila Sternová transportována se svými rodiči do Osvětimi, kde její rodiče hned po příjezdu zplynovali a Viola tak musela bojovat o život sama v neznámém prostředí. Pro své pokusy si ji vybral doktor Mengele, který na mladých dívkách zkoušel gynekologické pokusy a operace a proto se dívkám říkala Mengeleho děvčata. I přes tyto pokusy se ale po válce podařilo Viole otěhotnět a porodit dvě zdravé dcery Helenu a Věru.

Autorka například popisuje, jak její maminka zachránila všem zúčastněným zbytky důstojnosti během několikadenního transportu do Osvětimi, kdy se vždycky taktně otočila a začala hlasitě zpívat, aby dopřála aspoň trochu soukromí lidem, kteří zrovna byli nuceni použít toaletu, resp. kyblík. Ostatní se k ní přidali a tak minimálně tento transport aspoň několik dní nedovolil Němcům, aby jim vzali poslední zbytky důstojnosti.

Část, kdy jsou popisovány Mengeleho pokusy, krutost a bezcitnost jsou opravdu velmi silné a ačkoliv mám poměrně silný žaludkem, v některých pasážích mi bylo až na zvracení. (Pár lidí mi po recenzi na knihu ROZBITÁ říkalo, že nechápou, jak jsem knihu mohla přečíst. - Rozbitá proti této knize byla procházkou růžovou zahradou.) Mengele píchal vězňům barvivo do očí a ti si pak mnohdy bolestí oči vyškrábali. Na Rusech zkoumal jejich odolnost vůči zimě a mnohdy je nechal o hladu na mrazu celou noc nebo je naopak vařil ve vroucí vodě a zkoumal, jak dlouho tam přežijí. Na zdravých lidech simuloval válečná poranění, např. vězňům rozřízl nohu a vhodil do ní bakterie, hlínu a střepiny a zranění začal léčit až po době, kdy by se k německému vojákovi na frontě dostala pomoc. Prováděl pitvy zaživa, zaživa operoval i mozky (s vězni si povídal a prý jim s radostí přejížděl prsty po blance mozku) a následně do něj zapíchl skalpel, přičemž někteří vězni zemřeli okamžitě, jiní po delší době v hrozných křečích. Mnoho vězňů úmyslně infikoval tyfem, prováděl hrůzostrašné pokusy na dvojčatech, např. jednomu dvojčeti velmi ubližoval a sledoval, co to udělá s druhým z nich. Podle knihy následně jedna dvojčata k sobě přišil, po čemž jedno z dvojčat zemřelo a přeživší dvojče následně chytilo sepsi kvůli tomu, že Mengele zemřelé dvojče neodstranil. Již nepotřebných vězňů se zbavoval fenolovými injekcemi do srdce.

Knížku jsem přečetla jedním dechem, ale někdy (hlavně mezi Mengelovými pokusy) jsem si musela dát tzv. uklidňovací pauzu, protože tohle bylo opravdu silné kafe. Knížka je velmi čtivě napsána a je doplněna fotografiemi a kopiemi některých dokumentů z archivu autorky, které o to víc podtrhující tíživou atmosféru tehdejší doby. Atmosféra i vztahy jsou velmi dobře vykresleny, jak ze společenského, tak z psychologického hlediska.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum