KOČÁREK

16.03.2018

Mé děti od sebe dělí pouhých sedmnáct měsíců, a proto jsem se rozhodla uchýlit ke koupi sourozeneckého kočárku. Spousta lidí mě od tohoto rozhodnutí odrazovala s proslovem: "Prosím tě, proč bys kupovala sourozenecký kočárek? Vždyť už jí (dceři) bude sedmnáct měsíců, až se malej narodí. To už bude umět chodit sama. Nebo koupíš skateboard za kočárek." Já se ale nebála toho, že by dcera neuměla chodit. Já se bála toho, že dcera uměla chodit. A moc dobře. Bála jsem se, že bych s ní nikam nedošla kvůli její "hyperaktivitě". V hlavě jsem si představovala dramatické scénáře, jak se mi moje dítě vysmeká z ruky a běží si to neznámo kam, hlavně daleko ode mně. A já bych se následně dostala do situace, kdy bych se musela rozhodovat mezi bezpečím syna nebo dcery (protože sprintovat s kočárkem dost dobře nejde). A stát na skateboardu za kočárkem? To by dcera taky nevydržela déle než tři minuty. Navíc jsem byla šokovaná tím, že ten kousek plastu rozhodně nestojí v řádu stovek. Sourozenecký kočárek taky rozhodně nestál v řádu stovek, ale zase poskytl bezpečí oběma mým dětem, klid mé duši a navíc jsem se díky němu stala celebritou! Minimálně v místě bydliště.

Myslela jsem si, že lidé jsou již zvyklí na kočárky pro dvojčata a že je sourozenecký kočárek nikterak vzrušovat nebude. Zvlášť když já mám vlastně kočárek pro dvojčata, jen jsem v něm prvních devět měsíců místo jedné sedačky měla korbu pro syna. Opak je ovšem pravdou. Již od prvních dní, kdy jsem s kočárkem vyjela do ulic české metropole, jsem na sobě ucítila všechny možné druhy pohledů (zvědavé, pobavené, obdivné...) a také jsem uslyšela různé rozhovory a poznámky na mou adresu.

Sotva jsem jednoho dne vyjela s kočárkem mimo zdi našeho bytu, uslyšela jsem dětský hlásek: "Jů, to je ale velký kočárek!" A protože jsem ten den měla štěstí, potkala jsem tu samou skupinku lidí o několik desítek minut později a znovu jsem uslyšela dětsky hlásek: "Jů, mamí, to je zase ta paní s tím velkým kočárkem!" Samozřejmě nezůstalo jen u dětských komentářů. Když jsem už několikátou procházku po sobě potkala dvě klevetící důchodkyně, snažila se jedna z nich té druhé zašeptat: "Podívej, to je zase ten velký kočárek!" Akorát, že to řekla kvůli nahluchlosti své kamarádky tak hlasitě, až to slyšeli všichni kolemjdoucí. Samozřejmě, že se všichni kolemjdoucí okamžitě obrátili směrem ke mně. Jednou jsem potkala důchodcovský pár, a jakmile sedmdesátiletý vtipálek spatřil můj kočárek, obrátil se ke své stejně staré manželce a povídá: "Hele, to je vozítko akorát pro tebe!"

Během cesty metrem se jedna paní neudržela a obdivně povídá: "Ty jo, vy máte ale dětí!" Jiná paní při jiné procházce mě zase zastavila a povídá: "Téda, tak díky vám český národ rozhodně nevymře!" Já osobně si nemyslím, že dvě děti jsou nějaký převratný počet dětí, ale moje mateřské zásluhy byly pravděpodobně znásobeny monstrózní konstrukcí našeho kočárku, který jsme ještě navíc koupili v křiklavě červené barvě.

Protože je kočárek opravdu velký, vejdou se do něj velké nákupy a tak ho často využívám k nákupu plen a dalších rozměrných položek. Sice díky kočárku z obchodu odnesu vždy hodně věcí, ale již jsem byla označena za bezdomovkyni či chobotnici. O tom jsem ostatně už podrobně psala ve článku VÝLET NA PRACÁK.

Zjistila jsem, že při pohledu na můj kočárek lidi taky velmi často napadá otázka, jestli mám dvojčata nebo různě staré děti. Když jsem ještě pro syna používala korbu, zastavily mě dvě ženy středního věku a ptaly se: "Prosím vás, to jsou různě staré děti nebo jsou to dvojčátka a jedno z nich rádo polehává?" A nedávno (to už jsem měla pro obě děti sedačku) jsem si to mašírovala do parku kolem čtyřčlenné rodinky s dvěma dětma okolo deseti let a strhla se urputná a velmi hlasitá konverzace, jestli a) mám dvojčata b) mám různě staré děti c) je jedno z mých dětí postižené.

Další typ otázek je mířen na pohlaví mých dětí. Domnívala jsem se, že když má jedno z mých dětí modrou čepici a modrou kombinézu a druhé dítě růžovou čepici, růžovou bundu a kalhoty s kytičkami, je jasné, jakého jsou pohlaví. NENÍ!!! Otázka: "To jsou holčičky nebo chlapečci?" mě pronásleduje na každém rohu. Poté, co si dotyčného, který ze svých úst vypustil tuto (pro mě nepochopitelnou) otázku, pořádně prohlédnu a odpovím mu, že jedno dítě je holčička a druhé chlapeček, následuje u většiny lidí výkřik (pro mě taktéž nepochopitelný): "Jé, tak to máte neskutečné štěstí!"

Vzhledem k tomu, že okolo mé existence vyvstává tolik nezodpovězených otázek, skoro se bojím, aby mě neunesla NASA a nepodrobila mě podrobnému testování. Povědomí o mé existenci se šíří rychle. Budu se tedy mít na pozoru.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum


SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

KOČÁREK II