KOČÁREK II

19.07.2018

Od mého prvního článku o kočárku uplynul nějaký ten čas (viz KOČÁREK). Pro velký úspěch si dnes můžete přečíst jeho pokračování. Dceři je nyní dva a půl roku a synovi rok. Dcera je tedy již schopná chodit sama. A co víc. Pokročili jsme na vyšší level. Je schopná i poslouchat. Teda jen někdy. Když zrovna chce. Ale dejme tomu, že většinou se zastaví, když jí řeknu. Teda zařvu. Několikrát a hodně nahlas. Riziko přejetí automobilem či jiným dopravním prostředkem je tedy sníženo na minimum.

Z tohoto důvodu jsem přestala před několika měsíci náš dvoukočárek pro běžné procházky používat. Teď už mám "jen" golfky, ve kterých vozím spokojeného a lebedícího si syna, který nevypadá, že by z kočárku nějak spěchal. Spokojená dcera šlape vedle po svých a lebedí si, že se konečně dostala z kočárku ven a že má volnost. Průvod uzavírá spokojená matka, která si lebedí, že alespoň jedno dítě by mohlo po procházce usnout dříve, než se setmí (vztaženo na současné letní období).

Nedávno jsem si však naplánovala delší výlet a rozhodla jsem se, že nebudu riskovat dcery hysterické záchvaty po první desetině cesty, kdy se z ničeho nic začne válet po zemi, mlátit s sebou, mlátit své okolí a ječet, jako by ji na nože brali. A tak jsem pro jistotu vzala dvoukočár, do kterého jsem hned od začátku výletu obě děti naložila a vydala se směrem k cílové destinaci.

Sotva jsem vyjela z baráku, ucítila jsem na sobě nespočet pohledů. Mám pocit, že kdybych z baráku vyšla nahatá, zdaleka bych neměla takový úspěch jako se svým červeným doukočárem. Lidé koukali, zírali, usmívali se, zvědavě nakukovali do kočáru, šuškali si s kolegou a ti odvážnější mě i oslovili. Ve výtahu, kterým jsem se vydala do středu země (kecám, jen k metru), mě oslovila zapšklá paní středního věku, která po náhledu do kočárku bez okolků konstatovala: "Teda, vy jste ale odvážná!" V tu chvíli cinkl výtah, dveře se otevřely a paní zmizela dřív než pára nad hrncem.

Nastoupila jsem do metra, kde se mě ihned ujal padesátiletý veselý pán v montérkách se slovy: "Teda, Vy na to musíte mít řidičák minimálně na autobus, co?"

Moje odpověď: "Ne, na traktor. Můj kočár je zrovna tak robustní, těžký, jede pomalu a kosí všechno, co mu přijde do cesty, bez ohledu na to, jestli to je živé nebo ne. A navíc je červený. Prostě Zetor jako vyšitý."

Po pár zastávkách jsem z metra spěšně vystoupila a vydala se k výtahu, který by mě dovezl zpátky na "uliční úroveň", jak výtah vždy poctivě hlásí. Do pidi výtahu, který jsem svým kočárkem a dětmi zcela zaplnila, se na poslední chvíli nakýblovala asi šedesátiletá brýlatá babča. Na první pohled drbna. A ihned koukla do kočárku a zeptala se: "To jsou jako sourozenci?"

Moje odpověď: "Ne. Dvoukočár jsem si pořídila pro zábavu a cestou do něj náhodně sbírám cizí děti."

Poté jsem se rychlým krokem vydala směrem k cíli. Teď už mě nikdo neoslovil. Jen jedna zhruba sedmdesátiletá elegantní paní s plnými rukami nákupních tašek, která šla proti mně, se pomalu zastavila, položila nákupní tašky na zem, sepjala ruce u srdce, naklonila hlavu na stranu a zbožně se koukala do mého kočárku. Skoro se mi chtělo podat jí kapesníček, aby si mohla utřít slzu štěstí v koutku pravého oka.

Tolik z nedávného výletu s dvoukočárem. Jsem zvědavá, co mě čeká příště. Červený dvoukočár ještě evidentně mé okolí neomrzel a tak si troufám tvrdit, že se můžu těšit na další vtipné "vejšplechty".

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum


SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

KOČÁREK