JEKYLL & HYDE

21.02.2018

Je 7:30. Zvoní budík. Dnes mě výjimečně neprobudily děti. A jako naschvál potřebuji probudit já je. Jdu s dcerou na kontrolu po nemoci a sestřička nám minule řekla, že máme donést ranní moč. V 7:50 dceři budu podávat snídani a o deset minut později antibiotika. Máme tedy 20 minut na probuzení a vyčůrání. To by mělo stačit.

Potichu se vkradu k dceři do pokojíčku a naskytne se mi pohled na spokojeně spící dvouleté dítě. Jak tam tak leží ve své dětské postýlce, usmívá se a ručičky má roztažené. Srdce se mi sevře pomyšlením, že o chvíli později už bude vzhůru. Proč děti vstávají brzo, když to člověk nepotřebuje? A proč, když člověk potřebuje, aby se probudily brzy, spinkají jako andílci?

I když ve mně v tu chvíli spolu bojují doktor Jekyll (říkajíce "Sestřička nám minule řekla, že potřebuje ranní moč, tak ji musíme donést stůj co stůj.") a mistr Hyde (říkajíce: "Vykašli se na ranní moč a jdi se pro jednou v klidu nasnídat a připravit se na ten každodenní kolotoč."). A jako vždy ve mně nakonec zvítězí Jekyll. Achjo.

Pošimrám dceru po tváři a oslovím ji jménem. Trochu se zavrtí, ale spí dál jako dřevo. Jekyll: "Dělej, musíš důrazněji. Čas běží. Už nám zbývá jen deset minut! Probuď ji, ať všechno stihneme!" Hyde: "Vidíš, nemá to cenu. Nech to být. Jdi se v klidu nasnídat. Kdy jindy se ti poštěstí, že děti spí!" Jekyll opět vítězí. Znovu pošimrám dceru po tváři, tentokrát důrazněji. A už otvírá jedno oko. Nevraživě na mě kouká, proč ji budím. Pak otevře i druhé oko a posadí se v postýlce. "Pojď se vyčůrat", povídám dceři. "Um um", odpovídá rozespalá dcera. (To jako že "ne, ne".) Jekylla přepadá panika, zatímco Hyde se škodolibě usmívá a vyžívá se v této patové situaci.

"Pojď se vyčůrat, a pak dostaneš sušenku", improvizuji. Na to se dcera chytí, promne si oči a rychle si běží obstarat nočník. Stahuje si kalhoty, sundavá si plenku a sedá si na nočník. Po chvíli slyším mnou vytoužený zvuk (číííííííííííííí). Padá mi kámen ze srdce a Jekyllovi také. Ufff.

Z nočníku přelévám vzorek moči do zkumavky, zašpuntovávám ji a pečlivě ji ukládám do tašky od kočárku, abych ji náhodou doma nezapomněla, až se za tři hodiny budeme chystat k doktorce. Mezitím se probouzí syn. Naštěstí ve své dobré a nenáročné náladě.

Posléze nastává obvyklý ranní shon. Svlékat, oblékat, přebalovat, připravovat ranní kašičky, sterilizovat lahve, vyčistit zuby atakdále, atakdále. Poté, co se v tomto shonu stíhám jakž takž nasnídat, mě napadá, že bych ještě před návštěvou doktorky mohla uvařit. Dětem přináším do kuchyně hračky, abych na ně při vaření viděla, a vypadá to, že vše proběhne v klidu a v pohodě. Po chvíli však dcera odbíhá pryč. Na tom není nic zvláštního. Často si takhle odbíhá do pokojíčku pro další hračky. V zápalu vaření si ale nevšímám, že je pryč moc dlouho a v okamžiku, kdy loupu řepu do řepové polévky, slyším zvuk vody kapající na podlahu. Vyrážím do chodby, odkud se zvuk line, a v hlavě mi běží myšlenka, že se dcera asi počůrala, což by nebylo nic tak katastrofálního. Ale když pohlédnu do chodby, zjistím, že se stalo něco mnohem horšího! Pracně odebraná ranní moč je rozlitá po chodbě a ve zkumavce absolutně nic nezbylo! Jekyll dostává infarkt a Hyde se směje podlým smíchem a povídá: "Já ti to říkal, měla ses v klidu nasnídat a užít si chvíli volna, zatímco děti spí. Teď nejenže sis neodpočinula, ale nemáš ani to, čemu jsi věnovala tolik času a snahy."

Znovu kontroluji obsah lahvičky. Opravdu tam nic nezbylo. Chce se mi skoro uronit slzu. A není to tím, že ještě musím nakrájet cibuli do řepové polévky. Smutně tedy dokončuji polévku a začínám děti chystat k doktorce. Cestou si připravuji, co řeknu sestřičce ohledně ranní moči.

Chvilku čekáme v čekárně a poté nás volá sestřička do ordinace. V tom okamžiku začíná syn ječet tak, že nerozumím ani slovo ani paní doktorce, ani sestřičce. Syn ječí po celou dobu, kdy paní doktorka prohlíží jeho i dceru. Kontrola tak probíhá poměrně hekticky a všichni zúčastnění jsou rádi, když můžeme z ordinace co nejrychleji "vypadnout". Na ranní moč si nikdo ani nevzpomněl. Tentokrát se tedy nevyplatilo poslechnout doktora Jekylla. Opravdu jsem se dneska mohla v klidu nasnídat a užít si chvíli klidu. Nevadí, třeba mě taková příležitost v příštím desetiletí ještě párkrát potká...

Co nejvíce klidu Vám přeje,

Vaše SuperMum

P. S.: Doktor Jekyll mě neustále otravuje, že bych měla zavolat doktorce a zeptat se, jestli přeci jen není potřeba moč odevzdat... Hyde se mezitím pleská do čela a nechápavě kroutí hlavou.