HOVORY S PRACUJÍCÍ MATKOU

26.10.2018

V minulém článku jsem se zabývala konfliktem matka vs. společnost. Resp. česká matka vs. česká společnost. Dneska si popíšeme konflikt matka vs. rodina. Konkrétně česká matka vs. česká rodina, protože s tím mám osobní zkušenosti, ale domnívám se, že v tomto případě je náhled na matku stejný celosvětově.

Jak jsem se zmínila minule, začala jsem svého patnáctiměsíčního syna dávat do jesliček, kde se krásně adaptoval, rád tam chodí, hraje si, pěkně papá a mnohdy ho musím po obědě vysloveně přemlouvat, aby šel se mnou domů, protože má zrovna rozdělanou nějakou veledůležitou činnost, kterou nemůže z minuty na minutu ukončit.

Děti jsou v jeslích každý den od 8:15 do 12:45 a já mezitím na poloviční úvazek pracuji. Před jednou hodinou děti vyzvednu a pak už jsem s nimi až do sedmé/osmé hodiny večerní, kdy (pokud mám štěstí) vysílené ulehnou do postele a oddají se celonočnímu nepřerušovanému spánku. Každodenně si tak řádně odpracuji svoji (minimálně) dvanáctku. Manžel to tak ale nevidí...

ROZHOVOR Č. 1

Já (v šest večer): "Prosím tě, můžeš teď být půl hodiny s dětma? Potřebovala bych vyžehlit."

Manžel: "No... Nevím... A proč vlastně nemůžeš vyžehlit, až když děti budou spát?"

ROZHOVOR Č. 2

Já (v sedm ráno, když jsem s oběma dětmi vzhůru a manžel nikoliv): "Prosím tě, můžeš mi s nimi pomoct, abych se zvládla před prací nasnídat?"

Manžel (nechápavě otevírá jedno oko): "Ale vždyť pak děti budou ve školce a ty máš přece od osmi do jedné volno, ne?"

ROZHOVOR Č. 3

Manžel (v sedm večer): "Jakto, že jsi tak unavená? Jsi říkala, že si v práci odpočineš..."

Já (vraždící pohledem): "..."

PŘÍPADOVÁ STUDIE

Jednoho dne se mi naskytla příležitost jít na zajímavý workshop. Bohužel se konal v odpoledních hodinách (od dvou do šesti) a tak jsem řešila, jak se workshopu zúčastnit, aby bylo zároveň dobře postaráno o děti. Babička tehdy hlídat nemohla a ve školce jsem děti nechtěla nechat až do večera, a tak jsem zaúkolovala manžela. Ten si vzal onoho dne půlden dovolené, abych se mohla pracovního workshopu zúčastnit.

Já (ráno před workshopem): "Tak jsme domluveni, jo? Ve čtvrt na dvě doma, abych to v pohodě stihla."

Manžel: "Jasně, neboj."

Manžel (o minutu později): "Ale když přijdu později, tak to nevadí, ne? Vždyť je to jen nějaký workshop..."

Já (chuť zabíjet): "Vadí. Tečka."

Naštěstí už mám manžela za ty roky společného soužití tak prokouknutého, že mu radši vždy říkám dřívější čas, abych v případě jeho velmi častých zpoždění měla dostatečnou časovou rezervu a nemusela se pořád trapně omlouvat za své pozdní příchody.

V osm hodin manžel odvedl mnou připravené děti do školky a já jsem odjela do práce. V poledne jsem se z práce vrátila, rychle jsem do sebe hodila oběd a utíkala jsem pro děti do školky. Přesně v jednu jsme vycházeli ze školky a já si říkala, že ve čtvrt na dvě se akorát doma sejdu s manželem, předám mu děti a budu pádit na workshop. Jenže... Ve 13:10 mi zvoní telefon. Volá manžel, jak jinak...

Manžel: "Čus, jak je?"

Já (tušící průser): "No, dobře... Už jsi na cestě?"

Manžel: "Jo, dalo by se říct, že jo. Právě čekám na tramaj."

Já: Cože???!!! (vysvětlení: manželovi trvá cesta tramvají 25 minut + čas na pěší přechod od zastávky domů)

Manžel: "No... Tak jsem si říkal, že bude lepší, když se nesejdeme doma, ale že mi půjdeme naproti na zastávku a já si děti převezmu tam."

Já: "Ale já teď s sebou nemám věci na workshop, tak bych musela stejně domů a pak zase ven na zastávku."

Manžel: "Jak chceš, ale takhle bys ušetřila minimálně deset minut."

Já (soudíce, že nemá smysl dále s manželem debatovat): "Hm, tak my přijdeme na zastávku."

Típám telefon, popadám děti a rychle běžím domů, abych si všechno zvládla připravit. Pro jistotu beru velký kočárek, do kterého obě děti posazuji a řítím se s nimi k zastávce. Manžel přijíždí okolo půl druhé. Usměvavý k nám přichází se slovy: "No vidíš, jak jsme to krásně zvládli!"

Já: "Hm."

Už se dále nezdržují, předávám děti a utíkám na workshop, jehož začátek stíhám na minutu přesně.

Workshop končí lehce po šesté hodině a mě čeká půlhodinová cesta domů. Do dveří vcházím lehce před sedmou hodinou a vítá mě podivné ticho. Podivné proto, že je teprve před sedmou a naše děti chodí spát většinou mezi sedmou a osmou hodinou. Když vstoupím do ložnice, uvidím tři mžourající osoby (dceru, syna a manžela).

Já (překvapeně): "Vy už spíte?"

Manžel (zrudne - asi studem): "Ehm... Ne, my ještě spíme."

Já (zrudnu - vztekem): "Jak to myslíš "ještě spíme"?!" (I když samozřejmě už tuším odpověď.)

Manžel: "No, my jsme šli domů, jak jsme se rozloučili a pak jsme si chvíli pohráli. A pak se nám chtělo spát, tak jsme všichni usnuli."

Já: "A jak dlouho už jako spíte?!"

Manžel: "No... Moc dlouho ne. Tak od pěti."

Já: "Aha a kdo tu s těma dětma teď bude vejrat do noci?"

Manžel: "No vždyť ty jsi přeci s nimi celý den nebyla, ne?"

A tak můj den, který začal v půl sedmé ráno hektickou přípravou dětí i mé osoby na náročný den, pokračoval třemi hodinami v kanceláři a čtyřmi hodinami na workshopu (plus docela dlouhé přejezdy), skončil pětihodinovým uspáváním děti. Tímto tedy oficiálně tatínka ze seznamu doporučených chův škrtám, a pokud se někdy příště vynoří další zajímavý odpolední workshop, musím najít jiné řešení. A pokud ne, asi pro klid své duše workshop obětuji., i kdyby byl sebezajímavější.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum

P. S.: Aby článek nevyzněl vůči manželovi úplně negativně: Manžel se o děti zvládá starat velmi dobře, chodí s nimi na procházky a dělá s nimi nejrůznější blbosti, za což ho děti naprosto zbožňují. Jen protentokrát mu to hlídání "ujelo" v blbý den.