HEŘMÁNKOVÉ ÚDOLÍ

16.10.2018

SUPERMUM HODNOCENÍ 100 %

Sedmnáctiletá Anna (volyňská Češka), která během druhé světové války přišla o celou rodinu, přijíždí v roce 1946 do Československa ke své jediné příbuzné - sestře své matky, tetě Markétě - a doufá, že u ní nalezne klidný domov. Po svém příjezdu se ale dozvídá, že u tety Markéty, která na tom není tak finančně dobře, jak se Anna domnívala, bydlet nemůže a že jí dokonce teta Markéta nalezla ženicha - válečného veterána Pavla, kterého zasáhla do hlavy střepina a proto trpí občasnými záchvaty. Pavel získal za své válečné zásluhy hospodu v krásné, ale téměř vylidněné oblasti - Heřmánkovém údolí.

Anna se nejprve obávala, že se bude jednat o starého ošklivého chlapa, ale když Pavla uviděla, zjistila, že mu je okolo třiceti let a že je dokonce velmi pohledný. Během několika dní se konala svatba.

V Heřmánkovém údolí prožila Anna s Pavlem a s dětmi (které na sebe nenechaly dlouho čekat) pět let života. Manželství nebylo úplně idylické, ale Anna si nikdy nestěžovala a brala život takový, jaký byl. Po pěti letech byla rodina z Heřmánkového údolí násilně vystěhována a musela narychlo hledat jak ubytování, tak práci. Od té doby se Anně a její rodině dařilo finančně velmi špatně. Nepřidával tomu ani Pavlův zhoršující se zdravotní stav, kdy se začaly objevovat halucinace.

Ani v této těžké chvíli ale Anna nepřestala myslet optimisticky a nepřipouštěla si, že by se měli špatně. I když sousedé a lidé ve vesnici viděli, že se jim daří velmi špatně, vždy jim odpovídala: "Stejně máme štěstí. Vždycky narazíme na hodný lidi. Mohli jsme dopadnout hůř. Ale máme kam hlavu složit. A nejsme sami, lidi nám pomohli. Zase bude líp. Určitě!" A jednoho dne líp skutečně bylo, i když k němu vedla ještě dlouhá a trnitá cesta.

O knížce jsem se dozvěděla z facebookové skupiny "Co čteme", kam čtenáři příspěvky o Heřmánkovém údolí přidávali v hojném počtu. Autorkou je Hana Marie Körnerová. Napřed mě knížka podle anotace nezaujala, ale asi po patnáctém přidaném příspěvku o této knížce mi to nedalo a v knihovně jsem si ji zarezervovala. Zhruba sto padesát stránek (z dvě stě padesáti) mi přišlo, že se v knížce nic až tak zajímavého neděje. Anna "jen" rodila jedno dítě za druhým a žila v takovém "normálním" (ne špatném, ale nepříliš šťastném) manželství. Po sto padesáté stránce se začaly dít i jiné věci (kromě neustálého rození potomků), ale příběh byl přesto stále obyčejný. Neobyčejně obyčejný, protože i přes tuto "obyčejnost" jsem nebyla schopná knížku odložit a musela jsem číst dál a dál.

Heřmánkové údolí je nesmírně inspirativní kniha o osudu silné a statečné ženy, která brala vždy život s lehkostí, protože věděla, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř a zároveň optimisticky vzhlížela k lepším zítřkům.

Neustále čtu knižní recenze s výrazem "tato knížka je pohlazením pro duši", jehož význam jsem až do přečtení Heřmánkového údolí nechápala a nikdy bych to o jiné knížce neřekla. O Heřmánkovém údolí ale s klidným svědomím můžu poprvé říct, že tato knížka pro mě byla pohlazením po duši.

Příjemné čtení,

Vaše SuperMum

KÖRNEROVÁ, H. M. Heřmánkové údolí. 2. vyd. Brno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2013. ISBN 978-80-243-5584-9.